LAP nová kvalita na politické scéně

Lidi, pojďte s námi dělat politiku pro lidi!

Otázky a odpovědi

Hnutí Lidé a Politika

Motto:

„Nevěříme, že každý národ má takovou vládu,
 jakou si zaslouží, ale, že národ kopíruje chování vlády, která se ujme moci.“

Proč právě LAP? Proč a v  čem se chce angažovat?

Většina lidí má chuť něco změnit, ale neví jak, nemá vodítko ani dost prostoru. „Něco změnit“ nevyžaduje zase tolik práce v porovnání s tím, co jedinec (a potažmo všichni občané státu) za svou angažovanost získají do budoucna. Stačí jen popřít tvrzení, že „stejně nejde nic změnit a nemá smysl se angažovat“.

      •   Proč se obracet znovu na  „staré strany“, když zklamaly? Nové hnutí je tvořené
          novými lidmi, kteří nemají nic společného se „starou partou“, vytvářející svými
          přestupy rádoby nové strany, ale se starým personálním obsazením. Naše hnutí
          tvoří lidé, kteří žijí svůj vlastní život žijí, ale zároveň chtějí prakticky vstupovat do
          řešení věcí veřejných. Nejsou to profesionální zahřívači parlamentních lavic,
          naprosto nekompetentní a arogantní k potřebám obyvatel státu i státu samotného.
      •   Přemýšlejme společně jak věci změnit a jak se ztotožnit se skupinou, na kterou
          můžeme být osobně hrdý.

Kdo jsme a kam jdeme?

        - Nechceme stát vpravo, vlevo ani uprostřed. A navíc je nám to jedno, protože 
           nejsme hnutím ideologickým, ale hnutím, které zajistí, aby stát fungoval a život
           měl řád.
        - Chceme jednoduché věci: abychom si mohli pořídit bydlení z běžného platu.
        - Chceme přijít na úřad a dočkat se rozhodnutí na počkání. Chceme, aby fungovaly
           úřady od pondělí do pátku, a ne jen v pondělí a ve středu. Chceme rozvíjející se
           ekonomiku a tím i dobrou práci.
         - Chceme, aby sociální pojištění šlo potřebným a ne flákačům.
         - Chceme, aby kilometr dálnice stál stejně jako v Polsku nebo Německu, a ne třikrát
            více.
         - Nechceme se stydět za své politiky a mlčky přihlížet jak díky své nekompetentnosti
            a preferování osobních zájmů rozebírají nejen současnost, ale i budoucnost
            tohoto národa a státu na součástky.
         - Buďme hrdí na svůj národ jako bývali naši předkové. Je úžasné, jaké je u nás
            obrovské množství schopných lidí, po všech vlnách emigrace v letech 1938, 1948
            a 1968, v nichž zahynulo nebo odešlo množství lidí, převážně vždy elit naší
            společnosti.

Máme na víc, než máme! Změnou struktury úřadů, soudů a zákonů, zvýšením národního sebevědomí lze dosáhnout výrazného zvýšení životní úrovně.
To, co se děje v naší zemi je pokračováním tradic, kdy zástupy neschopných opanují naši zem. A musíme se, přátelé, přiznat, nás už to nebaví! Jako možná mnozí z Vás jsme se zamysleli nad tím, co dál…
           Máme tři možnosti:
           1. Odejít.
           2. Zůstat a čekat, co se stane, jako prasata jdoucí na porážku.
           3. Zůstat a bojovat.

Pro nás v LAP je přijatelná pouze poslední varianta. Abychom zůstali a bojovali, musíme získat a sjednotit alespoň část našeho národa. V naší vlasti je to úkol nesnadný, ale ne nemožný.
Nebojíme se, že by se u nás nenašel dostatek schopných lidí, ale boj o jednotu, svornost a ochotu se v něčem angažovat bude v našich podmínkách rozhodující.
A proto se obracíme na Vás a ptáme se:

Je zde někdo podobně smýšlející?
Někdo, komu vadí současné poměry, a přitom je ochoten něco proti tomu udělat?

Pokud ano, přidejte se k nám!

Pro více informací klikněte na Otázky a odpovědi.


Deklarace zakladatelů politického hnutí Lidé a Politika

Nechceme stát vpravo, vlevo ani uprostřed. Nechceme být a nejsme hnutím ideologickým. Nechceme se stydět za své politiky a pasivně přihlížet jak kvůli své nekompetentnosti a zejména osobním zájmům oslabují stát a ohrožují budoucnost národa. Chceme lidskost a toleranci. Nemůžeme však tolerovat prorůstaní mafii do státního aparátu, zneužívání pravomocí, rostoucí kriminalitu, zmanipulované soudnictví apod. Jsme přesvědčeni, že výrazné zvýšení životní úrovně i životních jistot lze dosáhnout. A to změnou struktury úřadů, soudů a zákonů, úsporami na straně státu a zvýšením národního sebevědomí. To, co se u nás děje, je pokračováním tradic, kdy zástupy neschopných opanovali naši zemi. A musíme se, přátelé, přiznat, že nás už to nebaví.

Jako možná mnozí z Vás jsme se zamysleli nad tím, co dál!?

Máme tři možnosti:

1)  Odejít.
2)  Zůstat a čekat co se stane, jako prasata jdoucí na porážku.
3)  Zůstat a bojovat.

 Pro nás osobně je přijatelná pouze poslední varianta: Zůstaneme a budeme bojovat.

Pro to je nutné získat a sjednotit alespoň část našeho národa. V naší vlasti jde o úkol nesnadný, avšak nikoliv nemožný. Nebojíme se, že by se u nás nenašel dostatek schopných lidí, ale boj o jednotu, svornost a ochotu v něčem se angažovat bude v našich podmínkách rozhodující.

A proto se touto cestou obracíme na Vás a ptáme se:

Je zde někdo podobně smýšlející, komu vadí současné poměry, a přitom je ochoten něco s tím udělat?

 Pokud ano - přidejte se k nám!

Kdo jsme

Hnutí LAP založili lidé, kteří dosud nebyli v politice angažováni, a to jak před listopadem 1989, tak ani po něm. Jsme lidé, kteří politiku nikdy dělat nechtěli, ale situace je tak neúnosná, že nám už nic jiného nezbývá…

Naše definice státu

Stát je specifickou formou akciové společnosti, kde občané státu jsou akcionáři, parlament je dozorčí radou a vláda představenstvem. Představenstvo i dozorčí rada jsou odpovědni svým akcionářům – občanům za hospodaření se státním majetkem.

Naše definice demokracie

Demokracie je souborem základních práv a povinností jednotlivce. Je to fungující systém každodenní kontroly, jehož mechanizmy zabraňují zneužití důvěry, kterou získali jednotlivci volebními hlasy občanů.

Je jasné že většina základních řešení v politice není tak složitá, jak je nám neustále předhazováno. Při aplikaci osvědčených postupů je právě naopak jasná a jednoduchá. Největším problémem není, co udělat, ale kdo je, či bude ochoten to udělat.

A my jsme a budeme ochotni to udělat!


Naším programem je:

1) Podpora malého a středního podnikání: na kterém stát stojí, které je státem naprosto ignorováno.

2) Bytová politika: zjednodušení stavebního řízení; stavební pozemky dostupné všem, a ne jen spekulantům a stavebním společnostem.

3) Zdravotnictví: „Já jsem pacient a za své peníze chci stejnou kvalitu péče o své zdraví ve všech zařízeních“. Nejdříve úspory na straně státu a systému, potom – v případě nutnosti –  dodatečné platby.

4) Profesionální policie: ochrana nejen před zločinci, ale i před policií pro všechny zákona dbalé občany; postihy všech zákona nedbalých bez výjimky.

5) Školství: základním principem je Komenského „škola hrou“. Důsledné prosazování přechodu od bezduchého teoretického „biflování“ ke škole praxí dle moderních poznatků vzdělávání. Výchova lidí pro praxi, ne pro teorii.

6) Soudnictví a legislativa: spravedlnost pro všechny, kvalifikovaně a rychle. Audit a následná úprava právního systému směrem ke zjednodušení a přehlednosti.

7) Armáda: bude funkční, pokud bude hájit zájmy občanů ČR a ne prioritně světových mocností. Nedílnými složkami by měly být také domobrana a civilní obrana, schopná okamžitě reagovat.

8) Ekologie: zdraví občana, energetická soběstačnost země, udržitelný vývoj životního prostředí, podpora alternativních energií a obnovitelných zdrojů.

9) Zemědělství:  podpora a rozvoj zemědělství směřující k prosperitě zemědělců a soběstačnosti státu v zásobování potravinami.

10) Monopolní podniky: státní – prostřednictvím správných zahraničních akvizic; přátelské vůči svým akcionářům (občanům).

11) Státní administrativa: kvalifikovaného, profesně zdatného a ochotného úředníka najdu na svém místě každý den pracovního týdne.

12) Lesnictví – zachováme státní lesy, zamezíme jejich rozprodeji a ničení.

Nová politika – Nová republika – Nová budoucnost

Připadné dotazy Vám rádi zodpovíme na
tel. čísle: 605 206 147 nebo na
email info@lideapolitika.cz

Jiří Michalička

Jiří Michalička

  

Jiří Michalička vyrůstal v rodině, kde lidské a národní hodnoty měly velkou tradici. Už  jako malý kluk pochopil, že za projevy těchto vlastností nejsou jeho blízcí uznáváni a oceňováni, ale většinou krutě sankcionováni. Jeho dědeček pracoval v odboji, přežil koncentrační tábor a nevstoupil do komunistické strany. Odrazilo se to nejen v kariéře Jiřího otce, ale i jeho samotného. Vše se změnilo, když  coby revoluční student zachytil první čerstvý vítr po pádu železné opony a začal úspěšně podnikat. Dnes by si mohl plodů své práce jen užívat. Namísto toho se rozhodl, že tyto, dnes tak zprofanované a vytrácející se lidské i národní hodnoty vrátí společnosti. Proto dne 1. ledna 2009 zahájilo svoji činnost hnutí Lidé a politika – LAP. Jiří Michalička  je jeho zakladatelem, duchovním otcem a prvním předsedou.      

Rodinné zázemí a léta studií

 

Narodil se 21. června 1969 v Praze 6, na Albertově, v letecké rodině. Otec, Ing. Vladimír Michalička pracoval jako palubní inženýr u ČSA, matka Hana (roz. Soukupová) byla letuška.  

Byl dítětem z tzv. slušné rodiny, což asociovalo typicky českou středně stavovskou rodinu, stojící na konzervativní platformě tradičních křesťanských a lidských hodnot. Rodiče nebyli politicky angažováni, ale vychovávali svého syna k úctě k národním tradicím a kulturním hodnotám, ke slušnosti k jiným lidem a posilovali jeho vztah k živé přírodě.

Jeho dědeček ze strany otce, Vladislav Michalička byl důstojníkem za první republiky. Ve válečných letech se angažoval v proslulé odbojové organizaci Obrana národa, za co byl na udání dopaden gestapem a souzen v Berlíně. Odsouzen byl do transportu do koncentračního tábora s dodatkem „návrat nežádoucí“. Válka však skončila dříve, než byl dodatek uveden ve skutečnost, a tak koncentrační tábor přežil. Když se vrátil, měl místo původních 90 kg pouze polovinu...

Po válce sloužil opět v armádě. V roce 1946 dostal nabídku na hodnost generála se spoustou dalších výhod. Samozřejmě, podmínkou byl vstup do KSČ. Vladislav Michalička se však držel svých zásad a přesvědčení, že armáda musí být apolitická. 

Pravděpodobně vzhledem k jeho zdravotnímu stavu – po útrapách z koncentračního tábora měl těžce poškozené srdce – nebyl v 50. letech odsouzen, ale v důstojnické hodnosti vypoklonkován do Brna na místo učitele na vojenské akademii.

„Můj otec měl v kádrovém profilu uveden svého otce jako prvorepublikového důstojníka, a tak po základní škole, přesto, že měl vynikající prospěch, dostal na vybranou: jestli chce jít na horníka nebo na horníka. Nakonec se mu podařilo dostat na učební obor letecký mechanik.“

Jako většina dětí pracujících rodičů v 70. letech, prošel Jiří mateřskou i základní školou (v místě bydliště) a prázdniny trávil s rodiči na chalupě. Z Prahy 6 se nevzdálil ani jako středoškolák – poté, co se z „kádrových důvodů“ rozpadl jeho sen stát se pilotem, rozhodl se pro SOU dopravní, odbor letecký mechanik, stejně jako jeho otec. Maturoval v roce 1988.

K vysněnému letectví se nedostal ani přes vysokoškolské studium, protože jeho přijetí na tento obor bylo podmíněno členstvím v Komunistické straně. Tuto nabídku odmítl dvakrát.

Nakonec nastoupil na Strojní fakultu pražského ČVUT, obor strojní technologie materiálů, kde ho hned v prvním ročníku zastihl revoluční rok 1989.

Otevření hranic přineslo nové možnosti, zejména v podnikání, které se rozhodl využít, a proto svá vysokoškolská studia záhy opustil. Podnikat začal jakmile to bylo možné – v roce 1990, a to na nejen území tehdejší Česko-Slovenské federace, ale i v zahraničí, v rámci Evropy a Asie.

Práce a volný čas

 

Kvůli své firmě, která realizovala také vojenské zakázky v oblasti péče o objekty (ostraha, úklid apod.) prošel prověrkami druhého stupně Národního bezpečnostního úřadu, což svědčí o občanské a politické bezúhonnosti jeho samotného i jeho rodiny.

Od roku 1994 provozoval se svými společníky Pražskou obchodní agenturu group, s.r.o., jejíž náplní byl prodej finančních produktů. Prosperující firma byla v roce 1997 prodaná jiným vlastníkům.

„Při podnikání člověk potkává spousty lidí, ale ne každý projekt je nakonec realizován. Lidé se z různých důvodů postupně vyselektují a zůstane jen pár společníků. Štěstí ale přeje připraveným. Tím, že něco vytvářím, kráčím osudu naproti, a pak stačí potkat pouhou  náhodu…,“  přibližuje svoje zkušenosti s podnikáním.

Na sklonku roku 1999 zakládá Alfedus servis, s.r.o., kde od roku 2002 působí ve funkci ředitele.

Žádná s firem, které vytvořil, spoluvytvořil či řídil, se nepodílela na privatizaci (osobně byl, stejně jako statisíce dalších občanů, držitelem  kupónové knížky) a žádná z jeho firem si také nikdy nevzala úvěr, který by nezaplatila.

Jiří Michalička je zatím svobodný a bezdětný. Ve volném čase hodně cestuje a poznání života a mentality jiných zemí považuje za důležitou součást všeobecného vzdělání a základního vědomostního přehledu moderního člověka.

Co se týče víry a vyznání říká o sobě, že je ateista. Věří však ve vyšší princip, týkající se zejména praktického uplatňování etických zásad ve vztazích mezi lidmi, ale i v samotném mechanizmu fungování společnosti.    

Jeho největším koníčkem jsou – jak říká – „letadla ze všech stran“. Následuje historie, v niž se zaměřuje zejména na moderní dějiny. Se zájmem sleduje také vývoj moderních technologii napříč nejrůznějšími vědními obory, aplikovatelných v průmyslu i v životě společnosti vůbec. Ze sportů preferuje tenis.

Za důležitou lidskou vlastnost považuje filantropismus, který je pro něj nejen vizitkou skutečné lidskosti a kulturní úrovně člověka, ale výrazným povahovým rysem všech významných historických osobností, včetně jeho největšího vzoru – Karla IV. „Skláním se před ním a před jeho diplomatickými vítězstvími“, vyjadřuje svůj obdiv k této výrazné postavě evropských dějin.

„Svým těžkým životem, v němž dokázal nepolevit ve své víře a neztratit ideály“ si získal jeho úctu a sympatie další významný Čech – Jan Amos Komenský.

Z osobností moderních dějin si nejvíc cení T. G. Masaryka, který „přesto, že jeho prezidentské pravomoci nebyli větší, než u jeho nástupců, dokázal váhou své osobnosti prosadit spoustu významných pozitivních změn.“     

 
Vizionář i realista

 

Díky své zaběhnuté, prosperující firmě a velmi slušnému materiálnímu zázemí si Jiří vytvořil potřebnou nezávislost a dostatečný prostor pro realizaci svých společensko-politických vizí – v reakci na obrovské znechucení při sledování současné politické scény. Zároveň si položil otázku, zda pro prosazování zájmů občanů stačí být slušným člověkem: „Nestane se pak tzv. slušný člověk hříčkou v rukách úředníků a protřelých spolustraníků?“

Je přece obrovskou výhodou, když zájmy poctivých lidí prosazuje člověk, jenž má v sobě od dětství hluboce zabudovanou touhu po světě, kde vládne spravedlnost a slušnost, a který navíc prošel tvrdou školou života a skutečného obchodu.

Coby úspěšný podnikatel, by se mohl – znechucen neseriózností a nekompetentností politiků – jednoduše uzavřít do pohodlí svého soukromí a bezstarostně si užívat života tak, jako to činí spousta majetných lidí.

´          „Ale pak vidím zoufalé lidi v nemocnicích, vidím staré lidi, kteří počítají, kolik housek si mohou koupit, vidím mladé lidi, kteří nemohou mít rodinu, protože nemají kde bydlet, vidím stát a jeho instituce, které již dávno nepracují pro občany, kteří je platí, ale žijí svým vlastním životem… A říkám si: Kdo a jak to může změnit?“

Jak jinak si může na tuto otázku odpovědět muž v nejproduktivnějším věku s dostatkem zkušeností, sil, prostředků a chuti něco změnit:

„Ty sám a všichni podobně smýšlející. A ti, kteří tráví celé dny v práci a nemají tak optimální podmínky na to, aby něco začali sami, se rádi přidají. Nemůžu již pasivně sledovat jak jedna hrubá chyba střídá druhou, jaké typy lidí se dostávají do vlády a plundrují tuto zemi. Stačí se ohlédnout do historie, která nabízí spoustu výstižných lekcí, kterými by se měli profesionálové, řídící naši zemi inspirovat…“

Lidé jsou dnes hladoví po troše slušnosti a vstřícnosti od politiků. A ti jsou na svých postech přece jen díky důvěře, kterou do nich vložili občané a která nemá žádnou adekvátní zpětnou vazbu. Jiří je naprosto přesvědčen, že náš stát má na víc, než je nám prezentováno.   

„Rozhlížel jsem se nalevo i napravo,“ vysvětluje. „A když jsem nikde neuviděl nikoho, ke komu bych se mohl přidat, zvedl jsem ten prapor sám a rozhodl se založit novou stranu.“

Logem nově založeného hnutí Lidé a politika je česká vlajka v lipovém listu – symboly reprezentující naše tradiční hodnoty, kterým dnes, v marastu bezpáteřního syrového pragmatismu, hrozí zánik. Podpořme jeho úsilí o jejich znovuoživení.

Jiří Michalička o parlamentních stranách

 

Naše parlamentní strany mají jeden společný rys: vyhlásí vždycky vcelku přijatelný a líbivý program, který však vůbec neplní…

 

ODS

Soubor lidí, silných individualistů, z nichž spousta dělá politiku pro osobní prospěch a zvyšovaní zisků svých firem. Tudíž se nedokáží na ničem dohodnout a drobí se na bojující frakce, neschopné hlásat jednotnou koncepci, ale naopak, neustále ji mění. A řadoví členové mlčí…  

 

 

ČSSD

Má formulované sociální programy, ale není schopna formulovat způsob, jakým by se realizovaly. Státní dluh za jejich působení nebezpečně vzrostl. Vevnitř rovněž vznikají různé frakce, ale nikdy jsem nepochopil, co vlastně prosazují…

 

 

KDU-ČSL

Relativně malá strana, úzká elitářská skupina lidí, která chytře využívá rozpolcenosti politické scény tak, aby zajistila zájmy lidí, které hájí – což ovšem nejsou voliči. 

 

 

SZ

Strana složená z lidí, kteří jsou v ní z přesvědčení a z těch, kteří očekávají určité výhody, nebo slouží svým zájmovým skupinám. Frakce, rozpolcenost, názorová nejednotnost. A navíc, jejich program (zejména nesouhlas s jádrovou energetikou) zásadně poškozuje energetickou politiku státu.

 

 

KSČM 

Historicky zdiskreditovaný subjekt, který v opozici produkuje spoustu hezkých slibů. Ale aby nám zopakovali historii a znova se dostali k moci – to ne!

 

Životopis - Karel Kučera - místopředseda strany

   Jeho prarodiče uvěřili propagandě světlých zítřků a v roce 1948 nadšeně darovali svoji živnost státu. Jejich naivní víra, ve které setrvávali celý život, mu v kontrastu s realitou socialistického systému otevřela oči již v období dospívání, kdy svoji potřebu radikálního vyjádření protestu proti devalvaci lidských a morálních hodnot uplatnil účinkováním v punkové hudební skupině. Toto období již dávno překonal, avšak jeho aktivní postoj k životu a otevřené myšlení přetrvává. Pracoval jako ředitel velkých zahraničních společností, ale byl také přidavačem na stavbě. Ať je kdekoliv, kolegy i podřízené na pracovišti motivuje především příkladem vlastní kvalitní práce. Ne jinak je tomu v nově založeném hnutí Lidé a politika – LAP, reagujícím na současnou politickou scénu, devastující naší zemi. Karel Kučera je jeho spoluzakladatelem a prvním místopředsedou.

Období „nevyčuhování“

   Otec, Karel Kučera starší, pracoval na lodích Československé plavby labsko-oderské jako lodní strojník do roku 1969, kdy se narodil první syn. Po založení rodiny nejenže zanechal práce, která ho odlučovala od domova, ale vstoupil do KSČ. Uvažoval stejně, jako tisíce jiných: „Aby moje děti měly šanci na vzdělání a slušný život.“ V KSČ nebyl aktivní, nikdy neusiloval o žádné funkce a po roce 1989 z ní jako řadový člen vystoupil.
   Matka Naděžda, rozená Štědroňová, pracovala celý život jako lékárnice. Po listopadu 1989 také vystoupila z KSČ. Zemřela v roce 2000 po pětileté vážné nemoci. Prarodiče z její strany, Vlastislava a Jaroslav Štědroňovi, byli živnostníci až do roku 1948, kdy z přesvědčení darovali svoji živnost – řeznictví i jatka státu. Děda věřil až do smrti, babička dodnes…
   Karel se narodil 29. srpna 1972 v Mladé Boleslavi, kde žil do svých 23 let. Dětství trávil se svým rozvětveným příbuzenstvem na vesnickém domě otce či matky, nebo jako městské dítě v Boleslavi. Zajímal se o sport, hudbu, často ležel v knížkách a přímo hltal díla klasiků, moderních autorů i cestopisy z obrovské knihovny své, i své matky. Fascinovala ho příroda a cestování, snil o poznávání dalekých zemí.
   Rodiče vedli své syny k respektování tradičních morálních hodnot – držení slova, dodržení slibu, pravdomluvnost, upřímnost, spolehlivost, pracovitost apod. Ze staršího bratra se stal po vzoru otce lodní mechanik. A stejně jako otec skončil s touto prací, když si pořídil rodinu. Karel chtěl po skončení gymnázia (1990) pokračovat ve studiu na VŠ námořní. Dostupné byly tehdy jen dvě, v Oděse a v Gdaňsku. „Do patnácti let mě politika míjela a pak jsem začal vnímat zvrácenost socialistického systému,“ vzpomíná. „Projevilo se to tím, že jsem neprošel tzv. psychologickým pohovorem, který byl součástí přijímaček na VŠ. Přiznal jsem, že mi vadí zvrácenost systému a totální devalvace lidských a morálních hodnot. Těžko jsem nesl, že se slušní lidé řídí heslem: jen abychom nevyčuhovali, musíme to nějak přežít…“

Období praktických zkušeností

   V roce 1989 sedmnáctiletý Karel nadšeně vítal události, které přinesly změnu. Při projevu „kovaného“ mladoboleslavského komunisty na revolučním podiu, jenž se „přirozeně“ hlásil k antikomunistům, mu došlo, že s politickou změnou to nebude tak jednoznačné jak bylo zpočátku prezentováno a jak tomu nadšeně a naivně věřil celý národ. Podobnou euforii prožívali přece jeho prarodiče v roce 1948 a všechno bylo jinak…
   Po maturitě v roce 1990 se rozhodl, že půjde pracovat a nastoupil do Škodovky jako dispečer provozu staré a nové lakovny. „Ze všeho nejvíc uznávám praktické znalosti, jsou pro mě víc než ,papír´,“ zdůrazňuje. K jeho rozhodnutí přispělo také očekávání přestavby a zkvalitnění vzdělávacího systému.
   Po více než roce dostal novou pracovní nabídku v prodejně hudebních nosičů jako zástupce vedoucího. V té době působil jako baskytarista v amatérské punkové hudební skupině. Po roce 1989 se skupina radikalizovala přestupem do hudebního žánru Oi!, který stál na počátku evropských skinheadských hnutí. Nicméně se Oi! distancoval od fašizmu a stavěl na národních hodnotách. Stejně jako punkové hnutí v Evropě reprezentoval dělnickou třídu. Jedna z nejúspěšnějších skladeb skupiny se jmenovala „Hajluješ, tak vypadni!“ Přesto na své působení v této skupině vzpomíná se smíšenými pocity: „Na jedné straně jsme radikálně vyjadřovali svoje postoje vůči totalitnímu režimu, na druhé straně jsme ve své mladické nerozvážnosti, v honbě za slávou a uznáním, rozšiřovali naprosto zcestná a škodlivá poslání pro společnost, která procházela přerodem. Další vývoj v mém osobním životě ukázal, že působení v hnutí Oi! bylo pouze výsledkem mladické frustrace a potřeby radikálně vystupovat proti nepravostem společnosti. Najednou jsme byli otevřeni světu a mně začalo docházet, jací jsme hloupí, naivní a xenofóbní a svoje působení v kapele jsem ukončil.“
   V roce 1993 vznikla jedna z prvních soukromých vyšších odborných škol v Praze, zaměřená na cestovní ruch. Karel se rozhodl zde studovat, a protože chtěl být nezávislý na rodičích, zároveň začal pracovat jako přidavač na stavbě mladoboleslavského hotelu. Škola však jeho očekávání nesplnila, proto z ní po třech semestrech odešel. Využil nabídku marketingového oddělení mladoboleslavského výrobce Akuma, a. s., kde se během tří let vypracoval z řadového manažera na ředitele marketingového oddělení.
   Tato práce nasměrovala jeho budoucí kariéru v oboru marketingu a komunikace. Své znalosti paralelně rozvíjel i teoreticky – v průběhu tohoto i následujících zaměstnání postupně získal několik domácích i zahraničních diplomů a absolventských certifikátů.
   „U studia bylo pro mě nejdůležitější, aby se teorie prolínala s praxí, proto jsem všechna studia absolvoval při zaměstnání a vše jsem si také sám platil. Měl jsem tak jedinečnou možnost skombinovat teoretické poznatky s praxí, což pro profesní život považuji za nejdůležitější,“ vysvětluje.
   Po získání všeho, co bylo možné dosáhnout na pozici ve společnosti Akuma, kde získal také zkušenosti na poli zahraniční spolupráce, se rozhodl pro práci v zahraničních společnostech. Striktní, profesionální přístup, orientovaný na výsledek – tento styl práce koresponduje s jeho osobními hodnotami, které prosazuje.

Kariéra a životní moudrost

   V roce 1997 uspěl při získání pozice product managera mezinárodního repertoáru u české pobočky největšího světového hudebního vydavatelství Universal Music (tehdy Polygram). Zde se mu splnil sen – mohl pracovat s hudbou, svou celoživotní láskou. Náplní jeho práce bylo vytváření a aplikace marketingových strategií a kampaní, včetně mediální komunikace pro hvězdy světové popmusic formátu U2, Metalica, Elton John, Cranberries, Robert Plant & Jimmy Page atd.
   „Velice mě tenkrát překvapilo, že čím větší hvězda i profesionál, tím příjemnější práce a otevřenější osobnost. Toto poznání bylo v přímém kontrastu při sledování vzniku tzv. novodobých českých elit, zejména na politické scéně, kde se těchto vlastností bohužel dodnes nedostává. Měl jsem šanci učit se u těch nejlepších a chytil jsem ji za pačesy,“ komentuje své zkušenosti s hvězdami světového showbusinessu.
   Práce ve společnosti Universal Music mu přinesla také seznámení s budoucí manželkou Tatyanou. Šestiletý vztah vyústil v roce 2004 ve sňatek. „Všichni okolo mě se bavili tím paradoxem, když jsem si v roce 1999 coby bývalý stoupenec radikálního hnutí Oi! vybral za životní partnerku ženu, jejíž kořeny jsou napůl v České republice a napůl v africké Keni… . Já jsem měl ale jasno a čím dál jasněji, když jsem prostřednictvím své ženy, její rodiny, cestování a přátel pronikal stále více do kultur jiných kontinentů.“ Bohužel vztah obou nakonec neunesl zátěž společného podnikání a rozpadl se. Dodnes jsou ale přáteli.
   V roce 2000 se Karel stává součástí týmu společnosti Village Cinemas, která v té době zahajovala svůj rozjezd na území České republiky. Působil zde na pozici marketingového a komunikačního ředitele, stejně jako ředitele pro nákup a programování filmů. Podílet se na vzniku pobočky zahraniční společnosti na novém trhu od samého začátku považoval za velkou výzvu. Navíc se zde dostal ke své další životní lásce – k filmu.
   Díky pracovnímu vytížení v kumulované funkci, kdy často přespával v kanceláři a neměl čas na jakýkoliv soukromý život, se rozhodl ze společnosti odejít a odletěl na „regeneračně-poznávací“ cestu do USA. Za tři měsíce projel napříč celé Státy. Prožil zde také 11. září 2001: „Seděl jsem v autobusu mezi New  Orleans a Miami, a jako první jsem spolucestující informoval v okamžiku prvních zpráv v rozhlase o útoku na USA. Nikdo mi nechtěl věřit…“
    Po návratu z USA získal místo ředitele české pobočky ČSN/IFPI (Česká národní skupina Mezinárodní federace hudebního průmyslu). Jeho úkolem bylo společnost modernizovat, zefektivnit a zlepšit její vnímání laickou veřejností.
   „Pro mnoho, převážně mladých lidí je společnost IFPI pouze četníkem ve službách předražených hudebních produktů. Já jsem zde dostal šanci přesvědčit určitou cílovou skupinu hudebního průmyslu, že autorská díla jsou výsledkem velmi hodnotné práce umělců, za kterou jim, tak  jako všude, jinde, náleží odměna,“ popisuje obsah své práce.
   V době jeho působení IFPI dosáhla více než dvounásobek zefektivnění a její image vyvolala rapidní zlepšení mediálního obrazu celého hudebního průmyslu. Souběžně s tímto angažmá, působil v letech 2002 – 2003 na pozici předsedy Akademie populární hudby, která každoročně uděluje ceny Anděl. Zde stál před úkolem vylepšení image celé instituce po dvou ne zcela vyvedených předešlých ročnících. Konsolidace této instituce dosáhl zmodernizováním databáze akademiků, kteří o cenách rozhodují, a hlavně prodejem licence na pořádání cen Anděl strategickému partnerovi. Coby ředitel IFPI získal také přístup do politických kruhů, a to při prosazování právních a komerčních zájmů hudebního průmyslu.
  Po dosažení všech profesních met na této pozici využil nabídky svého přítele, venezuelského sociologa, realizovat historicky první gerontologické studie pro Venezuelu, kam také společně s manželkou odjeli. K realizaci projektu nakonec nedošlo, tak se manželé po třech měsících vrátili domů. Přivezli si s sebou vzácný dar – dokonalou španělštinu.
   „Kolik řečí, ale také kolik profesí  znáš – tolikrát jsi člověkem,“ toto osobní krédo vystihuje jeho přístup k životu, založený na praktické bázi. „Cíleně jsem postupoval ve  své kariéře tak, abych načerpal co nejvíce praktických zkušeností v oblasti vedení a motivování lidí, řízení firem a různých typech masové komunikace."   
   Aby se profesně dál rozvíjel, rozhodl se přeorientovat od čistě komerční marketingové komunikace ke komunikaci sofistikovanější v oblasti P.R., public affairs a lobbingu.
   „I když je lobbing chápán negativně, vždy jsem k němu přistupoval zodpovědně, bez dnes běžných, bohužel, nekalých až zločineckých praktik vždy s cílem danou situaci vylepšit.“
   V roce 2005 nastoupil do MMD Corporate, Public Affairs & Public Relations Consultants, jedné z největších P.R. a komunikačních agentur na trhu, na místo ředitele oddělení korporátní klientely a vládních vztahů. Byl zodpovědný za mediální public relations a public affairs komunikaci firem jako např. Microsoft, Holcim, Panasonic, Transfinance a za získávání nových klientů.
Od roku 2007 realizuje své nabyté zkušenosti ve společnosti Ethno & Ebony, kterou založil společně s Jiřím Michaličkou. Je zaměřená na realizaci projektů speciální komunikace a eventů s využitím etnických kořenů, tradic a témat z celého světa. Kromě toho se věnuje psaní článků, fejetonů, povídek a scénářů, a pomáhá svým známým a přátelům v oblasti  autorských práv, zábavního průmyslu, marketingu a public relations.

Frustrace a optimismus

   „Moje osobní i pracovní zkušenosti mě utvrdily rovněž v tom, že pokud chci pochopit zákonitosti tohoto světa (společenské, ekonomické i politické), musím se celý život vzdělávat. Je hloupé, pokud si člověk vytvoří názory na svět v raném stadiu a celý život pak na nich setrvává. Zakrní, místo toho, aby je na základě dalšího poznání a v souladu se svými morálními hodnotami redigoval,“ upozorňuje Karel na nebezpečí osobnostní stagnace.
   Jeho aktivní a otevřený přístup k životu se projevuje nejen tím, že se naučil plynně anglicky, španělsky, rusky a momentálně se chystá proniknout do tajů čínštiny. Projevuje se i pravidelným, každodenním sledováním a pečlivým studiem a analýzou politického a společenského dění v Evropě i ve světě současném, tak i minulém. Díky působení u zahraničních společností a častému cestování mohl navíc denně porovnávat domácí situaci se zbytkem „civilizovaného i necivilizovaného“ světa.
   „Zásadní překážka pro vybudování toho, o čem jsme na začátku 90. let všichni snili, je to, že se nový systém vybudoval na naprosto zdeformovaných, zvrácených politických, společenských a morálních pravidlech zpřed roku 1989,“ vyjadřuje své znepokojení se stavem současné české společnosti.
V období své největší frustrace a rozhodnutí etablovat se v jiné zemi potkává (v roce 2005) Jiřího Michaličku, který ho svým optimismem a odhodláním postupně přesvědčí, že pokud se má v České republice něco změnit, musíme to udělat sami…
   „Konečně jsem v životě potkal člověka, jehož názory a hodnoty korespondují s mým morálním kodexem natolik, že jsme se začali zodpovědně bavit o tom, jak stav věcí v České republice napravit“ vyznává Karel.
   Takto začala postupná realizace snu, který časem získal konkrétní podobu i náplň v politické straně LAP.
   „Po celou dobu, když jsem měl ve svém profesním životě možnost vést lidi a budovat pracovní týmy, se mi vždy osvědčilo motivovat kolegy a zaměstnance pro kvalitní práci příkladem své vlastní kvalitní práce. Takový přístup uplatňuji nejen v osobním životě, ale chci jej uplatňovat i v životě politickém,“ řekl poté, co byl zvolen prvním místopředsedou strany LAP.